Večer mě napadlo pár slov, rozhodl jsem se napsat)) O co přesně jde? Mnoho kolegů, kteří začínají se svou praxí, za mnou přichází na supervizi a když po projednání případu položím logickou otázku: „Podstoupil jsi osobní psychoterapii?“, objeví se zenové ticho a tiché tázání)) Třeba co je povinné) ) V poslední době jsem se opravdu často začal setkávat s názorem svých kolegů, že v zásadě nepotřebují osobní psychoterapii, jen potřebují porozumět svým klientům. Musíte za to zaplatit peníze, ztrácet čas - na co)? "U mě je všechno v pořádku, ne?!" Takové zdánlivě samozřejmé věci (opět samozřejmé každému) se musí diskutovat Abych byl upřímný, tento postoj mi není blízký a já s ním v zásadě nesouhlasím. Protože psycholog se musí propracovat svými problémy a pochopit, že psychoterapii neprovádí pouze metody, techniky a strategie, ale především jeho osobnost, a psycholog to musí pochopit a udržovat svůj nástroj v pořádku, vědom si své odpovědnosti )) Pokud psycholog, bez ohledu na to, jak nebyl zkušený, věří, že nepotřebuje osobní terapii, pak doporučuji vrátit se ke studiu psychologa))) A milí kolegové mi začnou vyprávět a podrobně popisovat, co mega a super módní techniky nebo školení, které používají k vyřešení neurotických problémů, zákaznických problémů. A když se zeptáte na jednu otázku, k jakému výsledku vás to z požadavku klienta dovedlo, tak se zase objeví moje oblíbené zenové ticho nebo nějaké svinstvo)) Supervize znamená rozbor konkrétních případů, techniky používané psychologem, kladené otázky, řešení a analýza terapeutických strategií a mnoho co ještě? No, plus samozřejmě utváření profesních zkušeností A tady chápete, že se v tuto chvíli prolíná osobní nepropracovanost s odbornou nekompetentností v tom smyslu, že když na to nepřijdu v sobě, tak se nedočkám. to i v ostatních A s tím souvisí i většina otázek, které psychologové kladou, protože pokud nebudu mít své vlastní pevné a zdravé osobní hranice, budu si je velmi těžko budovat upřímně, přístup tady i mezi velmi profesionálními a kompetentními kolegy, kteří mají za sebou 15 000, jsou hluboce k vzteku hodin praxe, že psycholog by neměl být osobním příkladem, co se týče jeho duševního zdraví a jeho osobnosti, že mu to stačí mít informace a znalosti. Nezáleží na tom, že pokud je například rodinný psycholog v desátém manželství, nijak to neovlivňuje jeho kompetenci a profesionalitu v rodinných problémech. Jaké zkušenosti klientovi předá, co ho naučí a jakou důvěru bude mít klient k takovému psychologovi, upřímně nevěřím, že v psychologii můžete být v naší době švec bez bot , a v jakémkoli jiném sektoru služeb a ne Půjdu k zubaři se zkaženými zuby Pro mě je efektivita primárně spojena s osobním úspěchem. Co myslíte)?