Od autora: Článek „Role pohádek v socializaci dítěte“ vyšel v Materiálech pro krajskou vědeckou a praktickou konferenci „Služba hl. Praktická psychologie ve vzdělávacím systému“, číslo 11, SPbAPPO, 2007, s. 136-141 Pohádka je předmětem zkoumání v mytologii, historii, filologii, psychologii, sociologii a dalších vědách. Existují různé klasifikace pohádkového materiálu. Tvarosloví pohádky bylo vyvinuto až po matematický model. Vědci však vědí jen přibližně o shodě základních principů, formování a postav pohádky. To má svou objektivitu. Období vzniku pohádky je historické vědě nepřístupné. Co je však historické vědě nedostupné, podléhá psychologické vědě. Toto poselství se pokouší podat psychologické vysvětlení základních symbolických principů ruské lidové pohádky a její role ve výchově mladé generace Motiv a motivace pohádky Při analýze pohádky používají filologové termín „motiv“. , což znamená něco primárního. Sekundární je věnována „zápletce“. „Motivem myslím ten nejjednodušší narativní celek,“ poznamenává A. N. Veselovský. [6] „Otec má tři syny,“ vysvětluje V. Ya Propp. [6] Ale filologický motiv lze rozložit na prvky. Hada může nahradit Koshchei the Immortal, vichřice, čert, sokol, čaroděj. Nelze proto sestavit úplný rejstřík motivů Z psychologického hlediska je „motiv“, či spíše „motivace“ pohádky, před vědomím čtenáře či posluchače skryt. Určuje však vznik a rozložení rolí a akcentů příběhu. Motivace je také důvodem, proč lidé uchovávají pohádky na dlouhou dobu. Pohádky se slabým nebo zastaralým motivačním základem dlouho nepřežívají Jaký je mechanismus vlivu motivace na vznik a vývoj pohádky? Nejprve se zaměřme na opakovatelnost funkcí pohádky. Toho si všimli nejen filologové, ale i historici. Říká se, že struktura pohádky je podobná mnoha starověkým mýtům. S ničením náboženství se obsah mýtů mění v pohádky. „Pohádka zachovává ve svých hloubkách stopy dávného pohanství, dávných zvyků a rituálů. Pohádka postupně metamorfuje a i tyto proměny a metamorfózy pohádek podléhají známým zákonitostem. Všechny tyto procesy vytvářejí takovou rozmanitost, která je nesmírně těžko pochopitelná... Tak jako vlastnosti a funkce bohů přecházejí od jednoho k druhému a nakonec se dokonce přenášejí na křesťanské světce, stejně jako funkce některých pohádkových znaky přecházejí na jiné znaky . ...funkcí je extrémně málo, ale postav je extrémně mnoho. To vysvětluje dvojí kvalitu pohádky: její úžasnou rozmanitost, její rozmanitost a barevnost, na druhé straně její neméně úžasnou monotónnost, její opakování,“ podotýká V. Ya. [6] Pokračujeme v této myšlence a poznamenáváme, že pohádka je ve svých základních principech binární. Chování kterékoli z jeho postav je redukováno na ženské a mužské funkce. Tyto funkce jsou nejstabilnější Jak známo, motivace neboli hybná síla leží v nevědomé sféře lidské psychiky, kde podle teorie objektových vztahů leží vnitřní mentální objekty osobnosti, zformované především v první. let života dítěte (hlavně do tří let), a to z důvodu jeho komunikace s matkou a otcem (primární vnější objekty). Promítáním vnitřních mentálních objektů na jiné lidi nebo předměty si člověk určuje svůj motivační (nevědomý, neverbální) postoj k nim Podle stejné teorie objektových vztahů si nevědomá sféra lidské psychiky spojuje pozitivní emoce především s matkou , a negativní s otcem. Jsou to matka a otec, kdo dláždí motivační cestu dítěte do vědomého života. Proto tvůrce či vypravěč pohádky hraje především mateřské a otcovské role. Důvodem rozkladu filologických motivů na prvky je vliv na psychiku dítěte: vztah jeho rodičů, jeho výchova a jeho psychotyp.nebo jednodušeji - vnější a vnitřní podmínky. Určují motivaci lidského chování, a to i při vytváření nebo vyprávění pohádky. V psychologickém smyslu mají pohádky jediný základní princip, postavený na vztahu mezi vnitřními (mentálními) primárními objekty matky a otce. Proto pohádky často připisují stejné činy (funkce) různým postavám. Proto podobnost pohádek na celém světě poskytla s největší pravděpodobností motivační (nevědomý nebo neverbální) základ pohádky. Symbolická (vědomá či slovní) podoba pohádky se objevila v souvislosti se vznikem různých sociálních vztahů u lidí, řeči a pro dítě. Z nevědomého základu pohádky se tak zrodila její symbolická podoba v souvislosti s narozením a socializací dítěte. Právě zde se nachází zdroj formování hlavních a pomocných postav pohádky. V této fázi byly mužské a ženské funkce neverbální pohádky, po přesunutí do verbální roviny, doplněny o dětské funkce syna a dcery (synové a dcery). V pohádkách vidíme, jak funkce syna (dcery) vyplývá z funkce otce (matky). Aniž bychom se vylučovali, patří k jednomu jádru - pro rodiče je nezbytná obecná myšlenka na pokračování a ochranu rodiny (rodiny). navázat citový kontakt mezi dítětem a symbolickým světem přírody. Prokázala svou vysokou schopnost realizovat přechod dětí ze světa motivací (dětství) do světa vědomí (dospělost). Pohádka je svou povahou nejměkčím mechanismem socializace dítěte, na rozdíl od moderních ideologických inovací (obrazně rozpracovaných etap vesmírné lodi), jako je valeologická, sexuální či náboženská výchova. Pomocí uměle vytvořených pohádkových zápletek si dítě rozehrává ve své psychice vztah vnitřních mentálních objektů a učí se tak, jak v budoucnu interagovat s vnějšími objekty. V obecném smyslu pohádka učí, jak překonat konflikt protikladů. Bez takové zkušenosti vnímá dospělý vše nové s větší úzkostí Díky své povaze pomáhá dítěti překonat „ospalé království“. Je známo, že s přibývajícím věkem se délka spánku zkracuje a při přechodu do stáří, soudě podle poklesu funkční aktivity, se člověk jakoby opět vrací do „ospalého království“. V tomto smyslu dítě v pohádce jakoby „vstoupí“ do vědomého života a z vědomého života v téže pohádce „odcházejí“ nejčastější vypravěčky, matky a babičky. Spojení pohádky a snu vyjadřuje její starší název – pohádka. Od slova klid (uklidnit se). Problémy dětí s usínáním jsou všeobecně známé. Spánek je malá smrt, říkali staří lidé. Dítě prožívá úzkost v očekávání ztráty (spojené s usínáním) vědomé reality. Pravděpodobně právě to souvisí s jeho potřebou poslouchat pohádku před spaním. Večerní pohádka jakoby shrnuje dosud nedostatečně zručné vztahy dne mezi vnitřními duševními objekty. Vypravěč pomáhá dítěti cítit jeho integritu a všemohoucnost. Spánek pak jako fyziologický odpočinek moc nestraší Dítě od čtyř do sedmi let potřebuje především pohádku. Do této doby instinktivně prosazoval své „já“. Nyní dítě objevuje svět širší než rodina. Tato touha po sociálním naplnění se uskutečňuje prohloubením do vnitřního emocionálního světa a teprve poté – následováním logicky vytvořených sociálních modelů. Nejlepším prostředkem k tomu je pohádka, protože se nejlépe dotýká skutečnosti již známé, ale ještě nerealizované. Dítě hledá svůj dospělý život v pohádce a dospělý jakoby dítěti dává za úkol oživit pohádkovou realitu. Pohádka je tedy pro dítě cestou ze světa snové reality do světa vědomé reality, od převážně nevědomé sféry psychiky až popřevážně vědomá sféra psychiky, od rodičovských vnitřních předmětů po vnější předměty Motivační základ pohádky je potřebný nejen pro děti, ale i pro dospělé. Víra v Boha nebo prostě v zázrak je hlubokým základem, na kterém je pohádka zachována. Přirovnání hadího boje a výchovy V ruské pohádce „Ivan Bykovich“ bojuje nejmladší syn se Zázrakem Judem a usekne mu hlavu. "Zázrak Yudo na ně vytáhl Ohnivý prst a všechny jejich hlavy byly opět na místě a Ivan byl po kolena bit ve vlhké zemi." Hrdina požádal o odpočinek." Postupně Miracle Yudo v reakci na useknuté hlavy (3, 6, 8) zažene hrdinu „do vlhké země“ po kolena, po pás a po ramena. Když se Ivan znovu dostal ze země, odřízne Miracle Yuda „Fire Finger“. Potom mu „sekejme hlavy, každého z nich usekneme, tělo roztrháme na malé kousky a vše hodíme do řeky Smorodiny“ [8] (smrt ve vlasti nebo smrt příbuzného). také potvrzuje hypotézu o identitě Snake Fighting, učí syna z bitevního místa svého otce - Kalinovy ​​​​Most. Podle V.I.Dahla je to cesta dlážděná klestí a kalinou přes bažinu. Tedy procházení bahnitým místem, jehož překonání vyžaduje určitou dovednost. Podobný význam najdeme ve slově „kalyuzha“, tedy louže nebo vlhké místo. Hlavní částí slov „kalinovy“ a „kalyuzha“ je kořen „kal“, který dříve Rusové používali ve významu špíny, výparů, výkalů. [3]Z. Freud věnoval pozornost procesu defekace při popisu análního stadia vývoje dítěte. Zastánci psychoanalytického přístupu ke výchově v něm vidí základ pro utváření symbolického obrazu světa dítěte poté, co chlapec opustí „kolébku“, otec začíná hrát hlavní roli v jeho výchově. Přivádí svého syna do světa dospělých. Kořen, který nás zajímá, najdeme také ve slově „wicket“ - dveře ze dvora na ulici, k lidem, tedy na místo, které symbolicky patří k mužskému typu chování, přesněji řečeno k muži. . Žena je paní rodinného krbu, obecně všeho, co se nachází před branou. Proces socializace je nezbytný i pro dceru, ale ve vztahu k synovi je spíše fyziologický, aby byl syn na rozdíl od dcery spolehlivým nástupcem a ochráncem Rodu (Vlasti). jako ocel. K tomu absolvuje školení od svého otce a řadu fází zasvěcení. Je pozoruhodné, že hrot dřevěného šípu pro dětský luk byl vystřelen, a proto byl nazýván „kalyanochka“. Pokud bylo něco v nepořádku, pak otec nadával („kalil“) nebo kýchal („kalgal“ nebo „kalkal“) svého syna, aby nebyl hlupákem („kalybalyk“) nebo nečinným mužem („kalybalyk“). Ve vyšším věku se syn od otce učí vyrábět a používat lité („lité“) kulky. [3] Syn, který se učil od svého otce, se od něj jakoby kopíruje prostřednictvím jakéhosi „sledovacího papíru“ času („kalendář“) V související ruské staroindické mytologii je „Kala“ božstvem, které je zosobnění času; „Kali Yuga“ - Černý věk, na jehož konci se rodí hrdina. Teprve po otcově škole (pojídání hořkých plodů nebo boj na Kalinovském mostě) se tedy syn stává spolehlivým pokračovatelem a obráncem Rodiny a vlasti. a konečníku s nelibostí (dospělost). Pohádka přizpůsobuje potěšení a nelibost. V biologii existuje takový koncept jako „intususcepce“ (invaginatio; in-+lat. vagina shell). Jedná se o způsob gastrulace a tvorby orgánových primordií v embryogenezi u nižších zvířat, charakterizovaný invaginací vegetativní poloviny blastuly do zvířecí poloviny. Ve skutečnosti je budoucí primární střevní trubice evertována a ústní dutina a konečník jsou nahrazeny. [5] Tento vývoj pravděpodobně ovlivnil délku tlustého střevního kanálu (podle kánonů čínské medicíny): od 2. prstu (ukazování) ruky až po dutinu ústní, odkud prochází hluboká větev kanálku. plic a bránice do tlustého střeva. [7] Pravděpodobně stejný důvod pro vztah mezi potěšením anelibost, odměna a trest, dětství a dospělost. To je jen část zrcadlových interakcí, které se vyskytují ve vývoji světa zvířat, včetně lidí. V jiné ruské pohádce „Koschei nesmrtelný“ najdeme také velké množství symbolů rodinných postav. Zde se element Miracle Yudo mění na jiný element - Koschey the Immortal. [8] Ale jejich výukové funkce jsou totožné. Stejně jako se na cestě objeví stará žena, jakoby ze samotné Matky Země, následuje svou unesenou matku, přichází další náhrada - Ivan Carevič cestuje z domu svého otce do domu na hoře, ve kterém žije Koschey Nesmrtelný. V prvním případě je stará žena stejná jako matka, ve druhém je otec stejný jako Koschey Nesmrtelný, který provádí Ivana Careviče třemi primárními živly (štika - Voda, vlčice - Země, vrána - Air), aby ho zasvětil do čtvrtého - Oheň. Pohádka nám tím naznačuje nesmrtelnost Rodu (Stromu), k tomu je však nutné vyměnit milovanou matku za královskou dceru. To je přesně to, co se stane na cestě zpět do jeho domova „Zápas hrdiny s drakem jako symbolem typické lidské situace,“ poznamenává C. G. Jung, „je neustálým mytologickým motivem. [10] Jako příklad uvádí babylonský kosmogonický mýtus, ve kterém hrdina-bůh Marduk bojuje s drakem Tiamat. Marduk je bůh jara a Tiamat je matka drak, pravěký chaos. Marduk ji zabije a rozdělí na dvě části. Z prvního vytváří Nebe a z druhého - Zemi Motiv hadího boje nám zprostředkovávají i mýty o vítězství léta nad zimou. Zima (Had) zde působí jako předchůdce léta. Had je stejný drak nebo ještěrka, Předek je stejný jako Předek, a to nejen konkrétního člověka, ale celého lidu a v biologii je fylogenetickým předkem savců plaz (ještěrka). můžeme přidat překlad z ukrajinského slova „schur“ . Kupodivu je to krysa. Had a krysa nejsou pro člověka příliš příjemná stvoření. Než se však staly předky, védské kmeny nezacházely s mrtvými jinak než s nepřáteli, kteří musí být podrobeni pohřebnímu rituálu. Podobný boj živlů lze slyšet i v křesťanském náboženství. Období hlubokých sociálních krizí v Rusku vnímají Rusové i prostřednictvím boje živlů. Například období současné hluboké společenské krize je charakterizováno bojem „Dobrého zdar“ (perestrojky) s „Drakem“ (zákonodárcem ideologie předchozí etapy společenského vývoje). Bez ohledu na to se z překonání hluboké společenské krize zrodí mladý „Drak“ (nový zákonodárce ideologie další etapy vývoje společnosti), který je schopen vrátit společnost ke stabilnímu vývoji prostřednictvím zdokonalení jednotného vidění světa, sociálně orientovaný systém sociální struktury a kontinuita-kognitivní forma vzdělávání Nevědomý základní princip funkce (zápasu) živlů se v člověku aktivuje pomocí pohádky, která v současném státním systému předškolního zařízení. vzdělání je považováno za nepovinné Jako důkaz shodnosti nevědomého základního principu a vědomé (pro dítě i dospělého současně) podoby pohádky lze uvést mnohem více argumentů, ale také to, že již bylo řečeno. , myslím, že stačí, když to shrnu, podotýkáme, že pohádka vznikla na základě vztahu mezi nevědomými vnitřními duševními objekty matky a otce a byla verbalizována v souvislosti s potřebou socializace dítěte. Její postavy představují živoucí jednotu nevědomé (neverbální či motivační) psychiky dítěte a sociálního vědomí dospělých. Literatura.1. Gorsky A.V. Svět prvotních živlů. /A. Gorského. – Rostov n/d.: Phoenix, Petrohrad: Severozáp. - 2006. - 320 s. – 48-51 s.2. Gorsky A.V. Živý (neverbální) základ pohádky. teze. //„Noologie. Ekologie noosféry. Zdraví. Humanismus.“: 2. mezinárodní konference 22. – 25. ledna 1998, Petrohrad. - 6 str.3. Dal V.I. Výkladový slovník živého velkoruského jazyka. Ve 4 svazcích. - Petrohrad: LLP „Diamant“. - 1996. -T. II. - 784 str. - S. 77-79,4.. 108.